Próza # Max Bubakoff # Lucky Boy

Zdravím ratlíky literární,
poslechl jsem vás a posílám vám něco. V Čechách se mi schyluje k vydání knížky, tak dávám v plen pilotní povídku. (Promoušn je svinstvo:)) Nevím jak moc bude zkousnutelná na Slovensku próza v češtině. Samotná povídka vlastně k tomu dílku nepatří, jen naznačuje v jakým stylu je můj morytát. Pokud byste to na svůj webík šlehli, tak ke mně snad jen, že mi je 33 let a jsem max bubakoff...i tu knihu budu vydávat pod pseudonymem. Jinak jsem redaktor kulturního serveru www.totem.cz, kde se taky obejvila vaše reklama a tak sem vás objevil... Taky si myslím, že by se dala navázat ještě lepší spolupráce a vyměnit si minimálně reklamu.

Zdar vaší záslužný práci... MB

Čo viac dodať? Poviedka, ktorú nám Max poslal, naznačuje kvalitnú gangsterskú zábavu, takže na vydanie jeho knihy sa už všetci v svorke tešíme. Potom môžeme pre Slovensko spraviť aj komplexnejšiu promoušn, len sa ozvi, Max...

Říkali mu Štastný Jim. Úděsná přezdívka. Nesnášel ji. Jen málo jich mohlo bejt horších. Ne že by se bránil štěstěně, která si ho až neuvěřitelně zamilovala. Její láska byla tak intenzivní, že to nemělo daleko k označení adopce. Ale jmenovat se po šíleným časopise jedný veselý hrošice - každej se hned začal hihňat a ti odvážnější mu občas řekli Halino - mu nahánělo husí kůži. Chtěl bejt Drsňák Joe… Nelítostnej Johny… Ale Šťastnej Jim?! Štěstěna nedbala na jeho rouhání a dál ho laskala na svých velkých prsou. Jen díky ní zatím nepoznal, co je to mřížemi filtrovaný vzduch. Tahle skutečnost byla stejně zázračná jako breakdance vozíčkáře v Lurdech. To, kde se pohyboval, se snad už ani nedalo nazvat šikmou plochou či životem na hraně. Byla to čistá adrenalinová jízda. Mamička "klika neskutečná" ale zatím vždycky pomohla.
Tuhle zastavárnu si obhlížel už druhej den. Připadala mu dokonalá. Zapadlá tichá ulička. Žádnej velkej provoz, dokonce z obou stran zákaz zastavení. Samotnej kvelb postrádal jakýkoli zajištění. Prohlídl si to tam důkladně, když předstíral zájem o nějaký levný autorádio donešený ranní směnou cikánský odtahovky. Vykrádat auťáky? To bylo pod jeho úroveň, snížit se k takovýmu paběrkování. Pumpy, zlatnictví, večerky a takovýhle zastavárničky jsou mnohem lepší zdroj obživy. Majitel týhle je asi takovej ten podělanej židák, že ani nenainstaloval kamerovej systém. Tím pádem se dá očekávat, že se vysral i na signalizaci. Miluje takový šetřílky. Nesmí dát jen na svý předpoklady, stejně bude muset dávat pozor na pohyby tý kočičky. Obsluha, to je totiž další výhra v loterii. Sněhurka, prdelka, krásný vykulený pápěří. Holčička k nakousnutí. Lepší než týpek, kterej by moh mít pro něj a jemu podobný schovaný překvápko v podobě stříkačky, případně nastartovaný bejsbolky. Rizika se musí minimalizovat.
Zběžná kontrola přes výlohu. Čistej vzduch. Let´s roll!

Rákosnickej vrátnej. Jediný zabezpečení, co sem vrazil, uchechtnul se. Dva tři rychlý kroky, nacvičenej pohyb pro bouchačku za páskem kalhot.
"Holčičko, dej ty svý krásný ručičky nahoru a nehejbej se! Tohle je přepadení!!"
Holčička zbledla jak stěna, ale nevydala ani hlásek. Stojí jako přimražená, začíná se jí klepat brada. Jen žádnej hysťák!
"Buď hodný koťátko a nic se ti nestane! Rozumíš? Rozumíš mi? Kejvni!!"
Kývla, z očí jí jak na povel tiše vytryskly slzy jako hrachy. Koulely se po tý krásný tvářičce.
"Řikám klídek bejby, kde je kancl?"
Téměř neznatelný pohyb hlavou.
"Dem tam a žádný blbosti."
Kanclík, malinká místnůstka přilepená k prodejně.
"Lehni si na břicho, kotě… Neboj, nic se ti nestane, mám pár otázek. Je tady sejf?? Máš od něj klíč? Kolik je v pokladně? Povídej a nenech se rušit tím, že ti svazuju ruce. Všechno bude v olrajtu."
Šmik! Kabel od telefonu, ruce za záda a pěkně pevně svázat. Sněhurka nezkouší nějaký triky s napínáním rukou, je to hodná holčička. Jen trochu nemluvná.
"Tak co?? Nic neslyším, slečno, to tě neučili, že máš odpovídat, když se tě někdo slušně zeptá?? Bude to!!!"
"Pane, neubližujte mi!" Vzlyk.
"Klídek, kurva, mám ti ty otázky vopakovat?? Nenasírej hodnýho strejdu!!!"
"Sejf je vzadu za psacím stolem, klíče nemám, ty má šéf. V pokladně je asi deset tisíc… Vemte si co chcete… Jen mi prosím neubližujte! Jsem tady jen na brigádě, teprve týden!"
"Tak si hodná holčička… A teď mě omluv, musím ti…"

Kurva!! Někdo sem vlez!!
"Koťátko," zasyčel jí do obličeje, "psssst!!"

"Haló…. Je tady někdo???"
"Počkejte, jsem vzadu, hned jsem u vás."
Dotáhnout kabel. Tak, to bude stačit, začínají jí modrat ruce, z toho se nedostane. Pusa… Sakra. Pohled se mu zastavil na věšáku, na jejím krásným hedvábným šátečku.
"Už letím, hned jsem u vás."
Neurvale jí ho nacpal do úst.
"Přestaň sebou házet, nebo uvidíš."
Kancelářská páska. Jednou, dvakrát… Šestkrát, to by mohlo stačit, ještě pro jistotu omotat ručičky a nožičky. Minisukýnka a silonky!!! Cejtil, jak se mu přes dramatičnost situace staví.

"Dobrý den, tak jsem u vás, promiňte, musel jsem tam ještě zalepit nějakou krabici. To víte, takový práce. Člověk je v jednom kole. Někdy se ani nažrat nestačí. Přál jste si?"
Starej nevrlej dědek. Nu což, Jimmy ví, že troška improvizace ještě nikoho nezabila.
"No to je dost.. Podívejte… Co bych za tohle mohl dostat?"
Vytáhne starý, ale na první pohled dost cenný zlatý hodinky. Jimmy horečnatě uvažuje, jak by je z dědka dostal. Vědět tak, jak se berou do zástavy, do prdele, tohle mohla bejt skvělá prémie dnešního kupu!! Protože dosud do zastaváren jen nosil a nepídil se po technologii zastavování, věděl, že tohle kolo prohrál. Sejmu ho, blesklo mu hlavou. Ne, ne a ne. Se Sněhurkou vzadu se nemůže pouštět do větších akcí. Škoda.
"Pane, to vypadá, že jsou dost cenné, to…"

Další zákazník. Včera se touhle dobou neobjevila ani noha. Co je to za zradu??? Co tady všichni děláte, vířilo mu hlavou. Chlápek v nejlepších letech. Prohlíží si ho, jako by se snad odněkud znali. Zachovat klid, to zvládne. Netřeba panikařit.
"Pane, tyhle hodinky jsou opravdu cenný… Musím se poradit s vedoucím. Bereme běžně do zástavy jen levnější kousky… Jestli je tady necháte, napíšu vám potvrzení o přijetí a zítra se stavíte a domluvíme to…"
V kanclu se něco pohnulo. Sněhurka má roupy. Svině!!! Tohle si s ní vyřídí. Cejtí, jak mu po zádech teče pot. Mamičko, stůj při mně, nenech svýho šťastnýho kluka padnout.
"Tak to ne, pane, co to tady vůbec vládne za poměry??? Bohužel musím zastavovat, dělám to poprvé ve svém životě a nemám z toho pražádnou radost. Jsem emeritní profesor Rudolf Rázl, vám to jistě nic neřekne, doba je zlá…Ale co... Vidím, že vy zrovna nejste seriózní podnik!!! Maucta!!!"

"A vy si přejete, pane???"
Další pohyb... To už vypadá jako celá bojovka, spartakiádní sestava mojí sladký Sněhurčičky. Plazením, plížením vpřed!
"No dobrý den, prosím vás, je tady Petra???"
"Ehm… Petra? Víte, ta měla dneska dopolední… Už šla domu… Znáte to, mladá holka, práce je až to poslední. Mám jí něco vyřídit?"
"Ne, nemusíte, já jí zavolám. To je v pohodě."
Ten chlápek, co vypadal jako seladon v nejlepších letech, se otočil a nakročil směrem ke dveřím. V jeho pohybech bylo cosi magického. Krok tanečního mistra z hotelu Ritz. Mamičko, neopustila jsi nezdárného synáčka. Děkuji ti. Manekýn z Ritzu se v půlce cesty zastavil…
"Jo, ještě něco…"

Stále tím elegantním pohybem se otočil a Šťastný Jim, ten klučina, co měl vždycky ukrutnou kliku, zjistil, že kouká do hlavně nepěkně předimenzovanýho kanónu. V takových chvilkách člověku moc myšlenek hlavou nevíří. Jimovi se přesto do mozku pár nepříjemných myšlenek nacpat chtělo. První z nich byla, že pokud to zmáčkne, jeho mozek nedostanou z tý stěny ani trojím škrábáním a nepřekryjou sebejásavějším válečkem. A další, že trajektorie ruky k pistoli, co má vzadu za opaskem, je bohužel smrtelně dlouhá. Poslední a nejstrašnější myšlenkou bylo, že si trošku cvrnknul do textilu.
"Ehm…" Ohryzek mu poskakoval jako před chvilkou Sněhurčina brada.
"Hajzle, pracky nahoru a pěkně je tam nahoře drž, nesnaž se o nějakou píčovinu."
Kurva, co je??? Třese se. Tohle je nepěkná lapálie.
"Teď pěkně povídej. Kde je Petra??? Aby se ti líp přemejšlelo, co mi řekneš, tak se ti představim, hajzle, já jsem majitel týdle zastavárny, ten, se kterým ses chtěl radit, když si se pokusil vokrást pana profesora… A tenhle půlrok mě už třikrát vybrali podobný grázlové jako seš ty. Takže jsem na podobný parchanty dost alergickej. Nejsem příliš epickej??? Stačíš sledovat tok mých myšlenek??? Jistě to ten tvůj ptačí mozeček stačí pochopit a vstřebat!!! Takže, ještě jednou, kde je Petra???"
Nespustí z něj oči…
Zkoušet nějakej kousek by asi byla vážně sebevražda. Poslední šance - kecat. Kecat a doufat, že není robot a ten jeho střeh, kterej smrděl krchovem, nebude věčnej.
Čenda Těpic, elegantní majitel týhle štěničárny, zašátral volnou rukou v kapse a vytáhl mobil.
"Povídej, neupejpej se. Pak budu mluvit já, s poldama."

"Prosim vás, není to auto tady před obchodem někoho z…"
Polda... Strážník… Panebože… Jimův textil dostal další dávku. Černý šerif vyhodnotil situaci bleskově. Na to, že se jednalo o botičkáře, reagoval rychlostí příslušníka SAS… Tasil pistoli a namířil ji na zátylek mistra tance.
"Pane, tenhle hajzl to tady přepad," zakvílel Jim.
"Nejsem slepej. Policie! Zahoď tu bouchačku!!!!"
Čendovo zjištění, že se celá situace vymyká z jeho rukou, bylo zdrcující. Věděl, že nesmí pustit grázla za pultem z očí. Z jeho výrazu vyčetl, že čeká na vteřinku nepozornosti a hrábne po něčem, z čeho lítaj velmi rychle a velmi nebezpečně včelky, co umějí ošklivě píchnout. Odhadoval, kde má to hnízdečko ukrytý. Pásek, pult… Nebo ji snad nechal vzadu v kanclu, kde je… kde se něco pohnulo! Petra!!! Je to hajzl, ale není idiot, v kanclu ta bouchačka není. Má ji na dosah a čeká… Čeká na příležitost…
"Pane, jsem majitel tohoto obchodu! Ten člověk za pultem je někdo, koho neznám! Není tady moje zaměstnankyně… Předpokládám, že je vzadu v kanceláři… Ano, jste svědkem přepadení, ale vysvětlujete si všechno úplně mylně!!"
"Lže, parchant, lže!!" zavřeštěl Jim. "Vlít sem a nacpal mi tu pistoli do ksichtu, já jsem zaměstnanec!!!"
Nervozita stoupala… Dusno by se dalo krájet. Není dobré, když se na spoušti klepou dva prsty. Představování, to byla věc, kterou by Jim potřeboval ze všeho nejmíň… Musí vsadit všechno na jednu kartu. Teď nebo nikdy. Pohyb... Ruce letí dolů… Tělo se snaží jít co nejrychleji pod pult…

Uzavřeným prostorem cvakl uzávěr. Seladónovi selhal kanón!! Cvaknutí bylo vzápětí následováno ohlušujícím výstřelem. Šerifova pistole neselhala… Včelka z ní si cíl našla s chirurgickou přesností. Taneční mistr odletěl jak hadrový panák. Jeho elegantní baloňák měl perforaci v boku. Bok, to je pro nutnou obranu špatné místo. Toho si byl šerif ve svém vycepovaném mozku velmi dobře vědom. Přiskočil k Čeňkovi, pokusil se nahmátnout tep na krční tepně…
"Jste v pořádku..?" houkl přes pult na Jimmyho.
"Jo jsem, díky šéfe…"
Jimmy pomalu, bez jakéhokoli spěchu odjistil svoji pistoli. Vstal, obešel pult. Namířil.
"Hej, šéfe…"
Šerif zvedl zrak… Jeho pohled, zpočátku překvapený, vystřídalo děsivé poznání… Špatná volba… Sakra špatná. Jeho mozek se naposledy pokusil zvrátit celou situaci. Dal povel ruce, v které držel ještě stále kouřící pistoli. Všechno bylo pozdě, tak pozdě…
"Nažer se!!!" štěknul Jimmy.
Úder projektilu odhodil šerifa do kouta, kde chvíli tiše chroptěl. Jimmy byl dobrý střelec.

Podivný hrdelní řev. Jimmy se zaposlouchal a se zasněným úsměvem otočil … Sněhurka se probudila.
Chudinka, takovej kravál.
Vešel do kanceláře. Sněhurka byla nacpaná v rohu místnosti. V očích děs celého světa. Jimmy se na ni usmál.
"Neboj, holčičko, všechno bude v pohodě…"
Došel na vzdálenost, ze které nemohl minout.
"Promiň, kotě."
Malým, zakouřeným kanclíkem se ozvala další rána.
Jimmy sebral v rohu velkou tašku, tu, kterou s oblibou používají vietnamští trhovci, a naplnil ji nesourodou směsí. Mobily, autorádia, peníze… Náušnice (od krve). Vzal svoji pistoli a zběžně ji otřel papírovým kapesníkem.
Sehnul se nad mrtvolou v baloňáku.
"Čejnžnem gany, pardále!"
Zastrčil si Čeňkovo dělo do kalhot. A máte to, kliftoni, záhada zamčeného pokoje jak vyšitá. Celá ta podívaná ho naplnila zvláštní radostí až rozpustilostí. Mamko moje, maminečko, jsi zlatá.

Opatrně vykoukl ze dveří. Ulice byla tak nádherně prázdná a pustá, přesně jako včera, když tady na vartě mrznul. Tašku hodil přes rameno a zvesela vyrazil. Bezděky si začal pískat. Pískal si melodii, kterou ne a ne dostat z hlavy. Melodii z jednoho fakt dobrýho filmu… Lucky Boy… Lucky Boy? To je pane elegantní… Proč mu vlastně neřikaj Lucky Boy??